Marie Barešová
Nejviditelnějšími vyjádřeními bilaterálních kinematografických vztahů mezi Československem a Jugoslávií jsou studium jihoslovanských posluchačů na FAMU a mezinárodní kariéra režiséra českého původu Františka Čápa. Československou kinematografii oslabily ve 20. století postupně tři exilové vlny: pomnichovská, poúnorová a posrpnová. Všechny byly zapříčiněny primárně domácí politickou situací nastupujících či utužujících se totalitních režimů. (Více se o nich dozvíte v knize Jiřího Voráče Český film v exilu. Kapitoly z dějin po roce 1968, která vyšla v roce 2004 v Brně.) František Čáp tak patří do velké skupiny tvůrců, kteří v různých obdobích zvolili (typicky) dobrovolný odchod z vlasti vynucený okolnostmi, za kterých nemohli pracovat a žít tak, jak si přáli, nebo se v jejich důsledku dokonce ocitli v přímém ohrožení. Na rozdíl od svobodné pracovní migrace znamenal nucený exil také nemožnost návratu. Českoslovenští filmoví exulanti volili jako svá nová působiště výlučně západní země, nejčastěji USA, Kanadu, Rakousko či Německo. František Čáp je jediným tvůrcem, který svou zahraniční kariéru spojil se socialistickým státem, ve kterém se trvale usadil. Kariéra kosmopolitního režiséra je výjimečná také tím, že se dokázal postupně uplatnit ve třech evropských kinematografiích. Stal se jedním z nejvýznamnějších českých režisérů první poloviny 20. století, tvořil v nesnadných podmínkách poválečného Německa a o pár let později stál u zrodu moderní slovinské kinematografie.
Etablovaný a úspěšný filmař zažil dramatický životní zvrat v Československu ve stejné době jako chorvatský Zvonimir Rogoz, jehož herecká kariéra u nás se uzavřela s rokem 1949. František Čáp se rozhodl k odchodu ze země poté, co mu byla zakázána umělecká činnost jako důsledek kritického přijetí jeho filmu Bílá tma (1948). Zatímco Rogoz se v meziválečném období ocitl v Československu v rámci migrace běžné pro evropské umělce hledající zahraniční zkušenosti, Čápův odchod za hranice byl přímým důsledkem politického vývoje v Československu (a východním bloku) roku 1948. Jeho působení v Jugoslávii je v souvislostech československo-jugoslávských vztahů v kinematografii nejvýznamnějším projevem působení jednotlivce stojícího navíc mimo oficiální či institucionální kontakty.
František Čáp se k odchodu do exilu rozhodl na konci roku 1948. Hranice do západního Německa překročil nakonec 4. dubna 1949 společně se svou matkou. Podle svých slov nepředpokládal, že se ještě někdy k natáčení vrátí. Byl připravený věnovat se agronomii, kterou vystudoval. Prvních několik měsíců strávila dvojice v uprchlickém táboře, ale Čáp brzy získal pozici střihače zvuku, které se věnoval čtyři měsíce. Odtud již vedla cesta k podpisu smlouvy s mnichovskou společností Merkur Film v roce 1950. Pro ni režíroval své první dva německé snímky: krimi Korunovační klenoty (1950) a milostný příběh Věčná hra (1951). Posledním a nejambicióznějším projektem před odchodem do Jugoslávie se stal „bondovský“ špionážní film Stopa vede do Berlína (1952), vznikající od jara roku 1952 v produkci berlínské C. C. C.
Na podzim, po natáčení tohoto filmu, kontaktoval Čápa ředitel slovinské filmové společnosti Triglav film Branimir Tuma (1904–1991), který zřejmě znal Čápovu poválečnou československou i exilovou tvorbu. (V prvních poválečných letech byly totiž do Jugoslávie zakoupeny dva Čápovy české filmy, Děvčica z Beskyd z roku 1944 a o dva roky mladší Muži bez křídel.) Tento podnikavý manažer se s českým režisérem seznámil v Německu, když zde hledal potenciální zahraniční partnery. V etapě po válce se výrazně proměňující jugoslávské kinematografie a teprve se rozvíjejícího slovinského filmu angažoval Čápa cíleně na tvorbu divácky atraktivních žánrových titulů. Zkušený profesionál naplnil očekávání hned svým slovinským debutem. Romantická komedie ze současnosti Vesna (1953) dosáhla obrovského diváckého úspěchu. Úspěch i vznik za jedinečných okolností transformujícího se domácího filmu přispěly k tomu, že titul dodnes patří do kánonu slovinské kinematografie. (Výjimečnou pozici Čápova debutu ve slovinské kultuře potvrzuje také skutečnost, že národní filmové ocenění udělované v rámci Festivalu slovinského filmu Slovinským filmovým centrem nese právě název Vesna. Jubilejní 20. ročník vzdal v roce 2017 hlavní postavě tohoto snímku hold také prostřednictvím oficiálního plakátu.) Lehký žánrový snímek, odehrávající se v jarní Lublani, spoléhal kromě svěžího humoru a řemeslné zručnosti zkušeného režiséra také na mladé herecké protagonisty. Zatímco ve své české tvorbě obsazoval režisér etablované prvorepublikové hvězdy, v Jugoslávii se pro něj stala typická důvěra v debutanty. Obě kinematografie nicméně spojuje Čápova preference vracet se ke stejným představitelům. Slovinský debut Františka Čápa získal kromě úspěchu u diváků a kritiky také nejvyšší počet hlasů ve všech čtyřech kategoriích udělovaných hraným snímkům během prvního ročníku festivalu jugoslávských filmů v Pule na konci června 1954, když byl oceněn film, režisér, herec (Dušan Janićijević) a herečka (Metka Gabrijelčičová).
Druhým Čápovým snímkem režírovaným pro společnost Triglav film se v roce 1954 stalo dílo Na počátku byl hřích, vyrobené ve spolupráci s bavorskou společností Saphir Film. Čáp tak vstoupil do koprodukční praxe pouhý rok poté, co byla v Jugoslávii zahájena. Při natáčení byly využity lokace istrijského pobřeží, tedy přesně ta přednost, pro kterou se Jugoslávie stala atraktivním zahraničním partnerem západních produkcí. Následující film Chvíle rozhodnutí (1955) znamenal vstup do válečné tematiky příznačné pro jugoslávskou filmovou tvorbu v období po roce 1945. Dnes patří ke klasice slovinského akčního i partyzánského filmu. Skvěle natočený snímek odpovídá intimnějšímu zpracování národně osvobozeneckého hnutí typickému právě pro slovinskou část Jugoslávie. Chvíle rozhodnutí byly vyznamenány na druhém ročníku filmového festivalu v Pule. Porota přidělila snímku tři ceny: Velkou cenu Aréna se zlatou medailí za režii dlouhometrážního hraného filmu (Velika nagrada Arena sa zlatnom medaljom za režiju za dugometražni igrani film), Cenu Aréna se zlatou medailí za hlavní mužskou roli v dlouhometrážním hraném filmu (Nagrada Arena sa zlatnom medaljom za glavnu mušku ulogu za dugometražni igrani film) pro Stane Severa a Diplom Arena za vedlejší mužskou roli v dlouhometrážním hraném filmu (Diploma Arena za sporednu mušku ulogu za dugometražni igrani film) pro Stane Potokara.
Po třech slovinských snímcích natočil František Čáp v roce 1956 dva tituly v mnichovských produkcích: komedii Pomoc, miluje mě (1956, Lucerna Film) a heimatfilm Supí děvče (1956, Ostermayr Film). Do jugoslávského filmu se vrátil koprodukčním projektem. Dívka ze saliny (1957) vznikla ve spolupráci italské (Rizzoli Film), německé (Bavaria Filmkunst) a chorvatské (Zagreb film) společnosti. Snímek mísí mnohé žánry (romantický, komediální i kriminální) s dokumentaristickým pohledem na způsob života lidí živících se rybařením a těžbou soli. Zásluhu na tom má mimo jiné obrazové ztvárnění Václava Vícha (1898–1966), kameramana českého původu usazeného od 30. let v Itálii. Natáčení probíhalo ve dvou sousedních slovinských městech Piran a Portorož. Režisér tak mohl ve snímku spojit své dvě velké přednosti: schopnost využít nádherné exteriéry k vyprávěnítvorným dramatickým účinkům a umění pracovat s krásnými mladými lidmi a jejich senzualitou.
V roce 1957 natočil František Čáp opět pro Triglav film pokračování Vesny. Snímek Nečekej na máj se stal režisérovým nejnavštěvovanějším jugoslávským filmem. V kinech jej zhlédlo 1 358 593 diváků, čímž se zařadil na třetí místo mezi domácími filmy vyprodukovanými v témže roce. Překonání milionové hranice představovalo pro domácí filmy obrovský úspěch. Následujícího roku, po smrti matky, režisér definitivně opustil Mnichov a natrvalo se usadil v Portoroži. Po dvouleté pauze natočil roku 1959 v produkci Bosna filmu melodrama Dveře zůstanou otevřené. Tento snímek je v rámci filmografie Františka Čápa, režiséra homosexuální orientace, nejčastěji interpretován právě v souvislostech queer či homoerotického čtení. Vzorci tvorby typickému pro neheterosexuálního režiséra odpovídá fascinace mužným tělem hlavního hrdiny a také melodrama nenaplněné lásky, jaké Čáp zpracoval již ve svém protektorátním díle Noční motýl. Ve filmu Dveře zůstanou otevřené debutovala devatenáctiletá Milena Dravićová (1940–2018), která se později stala největší ženskou hvězdou domácí kinematografie. Objev této talentované herečky proto bývá v souvislostech jugoslávské filmové kultury připomínán jako významná režisérova zásluha.
Poslední dva Čápovy jugoslávské celovečerní filmy vyrobil opět Triglav film. Prvním z nich byl v roce 1960 špionážní válečný snímek X-25 hlásí, vyznamenaný v Pule cenou „Mládí“ pro herce do 30 let (Dušan Janićijević). Režisérova celovečerní tvorba se uzavřela v roce 1962 snímkem Naše auto. Komedie blízká české tradici tohoto žánru (připomíná třeba rokem vzniku blízkou sérii Jaroslava Papouška o rodině Homolkových) neměla v Jugoslávii pozitivní odezvu. Zatímco dva předchozí Čápovy filmy měly ještě solidní návštěvnost (Dveře zůstanou otevřené 712 518 a X-25 hlásí 737 741), Naše auto zhlédlo v Jugoslávii pouze 226 286 diváků. (Z dvaceti jedna titulů daného roku bylo méně navštívených pět titulů, šest naopak překonalo milionovou hranici.) Kritické přijetí těchto tří posledních Čápových filmů bylo v Jugoslávii negativní. Komediálnímu snímku Naše auto se podařilo vybudovat si zájem diváků až postupem času a dnes patří v domácí kinematografii ke kultovním dílům.
Čápovy jugoslávské filmy byly kontinuálně v programové nabídce některého ze států východního bloku včetně SSSR. Vesnu zakoupilo v roce 1955 Maďarsko a Polsko, v roce 1956 SSSR a NDR, Chvíle rozhodnutí 1955 Maďarsko a 1956 Bulharsko, Polsko a SSSR, 1957 NDR, Nečekej na máj 1958 Maďarsko a NDR, Dveře zůstanou otevřené 1961 Polsko a konečně X-25 hlásí 1961 Polsko a Rumunsko. Mimo sféru sovětského vlivu se naopak režisérovy filmy prodávaly zřídka, s významnou výjimkou exportně nejdůležitějšího Čápova jugoslávského filmu X-25 hlásí, který byl v roce 1961 prodán do dvaceti šesti zemí světa a v roce 1962 ještě do dalších pěti. V Československu však nesměl být žádný z režisérových zahraničních filmů uváděn. Tuzemský tisk referoval o Čápových zahraničních filmech opatrně. První zmínky s uvedením autorova jména od jeho odchodu do exilu pochází až z roku 1956. Čápovo jméno se vrátilo na stránky filmového tisku především s odkazem na jeho českou tvorbu. Tyto reference pokračují až do roku 1989. Uvádění autora v souvislosti s jeho exilovou kariérou zůstalo až do konce 80. let vzácné.
Po svém posledním celovečerním snímku pracoval režisér v šedesátých letech ještě na koprodukčních televizních seriálech v Itálii a Německu a natočil krátkometrážní dokumentární film o historickém slovinském městě Piran (1965). František Čáp zemřel v roce 1972 ve slovinském Ankaranu v pouhých osmapadesáti letech.
Zpráva o režisérově smrti se v československém filmovém tisku objevila prostřednictvím krátkého překladového textu v roce 1972. Kromě ní se v sedmdesátých letech režisérovo jméno vyskytlo v komentářích k jeho exilu. Jiří Hrbas je ve svém příspěvku o československé kinematografii 1945–1960 z roku 1971 vstřícný vůči Čápově tvorbě do roku 1948, ale přísný vůči jeho zahraniční kariéře:
Je škoda, že František Čáp odešel v roce 1949 za hranice, protože šlo o velmi talentovaného tvůrce, který dal našemu filmu před i po roce 1945 několik filmů, na které nezapomeneme. Případ Františka Čápa je charakteristický především z jednoho důvodu – co natočil u nás – a co vytvořil v cizině, kde v současné době úplně zanikl.
Stanislav Zvoníček byl v roce 1978 k tvůrcům v exilu tvrdý. Svůj komentář zahajuje Čápovou kariérou a shovívavý je pouze vůči dvěma autorovým poválečným československým titulům:
František Čáp vytvořil několik úspěšných filmů (Muži bez křídel – 1946, Bílá tma – 1948), v emigraci do své smrti umělecky dvacet let živořil. Poslední emigrantská směna filmařů utíkajících po srpnu 1968 znovu potvrzuje básníkova slova 'Opustíš-li mne, zahyneš'.
Předčasný konec Čápovy filmové kariéry dodnes nebyl uspokojivě objasněn. Zdá se, že k němu přispělo několik skutečností. Jedním z možných vysvětlení by mohl být vývoj jugoslávské kinematografie. František Čáp zde své první tři filmy natočil v krizovém období ekonomických nejistot první poloviny padesátých let, které v druhé polovině dekády vyústilo v producentskou etapu kinematografie vrcholící na počátku let šedesátých. Jeho pozice byla úzce spojena se společností Triglav film a osobností jejího ředitele. Význam podniku ale v šedesátých letech klesal a firma postupně ukončila svou činnost. Poslední film, který Čáp pro tuto společnost natočil, dopadl špatně u diváků i kritiky. Na počátku šedesátých let navíc jugoslávský film přešel do období autorského, kam již režisér svou tvorbou nezapadal. Zároveň byl usazený v Portoroži a bydlel tedy stranou střediska slovinského filmového dění, kterým bylo hlavní město. Různí pamětníci také vyvozují, že pro českého filmaře byla situace cizince z profesních i osobních důvodů obtížná. Čáp prožíval úděl exulanta se smutkem a trápil se nemožností návratu do své domoviny. V šedesátých letech navíc zažíval i finanční těžkosti, protože již v Jugoslávii nedostával žádné zakázky. Vlastnil v té době slepičí farmu a živil se prodejem vajec. Zůstává badatelskou výzvou najít na tuto otázku komplexnější odpověď.
Období následující po sovětsko-jugoslávské roztržce (1948–1955) ukazuje absenci, nikoli kontinuitu československo-jugoslávských kinematografických vztahů. Jejich jediným zásadním projevem se v tomto období stala jugoslávská kariéra Františka Čápa. Jeho zahraniční působení nicméně nepatří do kategorie oficiálních kontaktů. Pozice exulanta navíc způsobila značnou odtažitost československého prostředí od jeho tvorby po roce 1948. Paradoxem doby bylo, že ostatní země východního bloku Čápovy snímky zařazovaly do distribuce od roku 1955, kdy byly s federací obnoveny mezinárodní kontakty. Teprve v poslední době se tvůrci, který je ve Slovinsku klíčovou postavou kinematografie, dostává i v českém prostředí zasloužené pozornosti. Vědecké zhodnocení jeho tvorby ovšem filmová historiografie dosud nenabídla.
Prostřednictvím Čápovy kariéry lze dobře sledovat i vývoj jugoslávské kinematografie. Český režisér přišel do Slovinska zhruba v polovině krizového období, které Ivo Škrabalo vymezil roky 1951–1955. Federace přijala o několik let předtím reformy, které ji posunuly od centralistického řízení směrem k samosprávnému socialismu. Ten nabídl jakousi střední cestu mezi tržním a plánovaným hospodářstvím. Počátek padesátých let nicméně přinesl ekonomické obtíže, se kterými se musela federace rychle vypořádat. Ve filmové výrobě se uvolnila tematická sevřenost svazovaná kulturní politikou a ždanovskou doktrínou a již v roce 1950 se objevil první odlehčený žánrový film, jakým je i Čápova Vesna. Nesnáze pomohla překonat také koprodukční partnerství se západními zeměmi, do jakého vstoupil dvakrát i režisér českého původu.
Další souvislosti Čápova (především) slovinského působení se můžete dozvědět v knize Slovinský film a František Čáp, která vyšla v roce 2017 díky péči Filmového klubu ve Vsetíně. Obsahuje různorodé texty především slovinské provenience. Najdeme tam vzpomínky a rozhovory se spolupracovníky původem českého filmaře, text slovinského filmového historika Zdenka Vrdlovce o Čápově slovinském působení, rozbor Vesny a jejího pokračování Nečekej na máj od Jely Krečićové, analýzu snímku Chvíle rozhodnutí jako specifického příkladu akčního partyzánského filmu, souvislosti mezinárodní spolupráce na příkladech titulů Na počátku byl hřích a Dívka ze saliny a konečně teoretickou stať Nebojši Jovanoviće věnující se queer polohám snímku Dveře zůstanou otevřené.
