Možnost zhlédnout pozoruhodné filmy natočené v zemích bývalé Jugoslávie a informace o balkánské kinematografii Vám přináší distribuční společnost Balkanfilm.

Nechtěl jsem natočit feministický film či film o násilí na emancipovaných ženách
Rozhovor Jiřího Fialy s Farukem Lončarevićem o filmu Ať nezůstane naživu
Překlad: Jiří Fiala

Co bylo pro vás motivací a inspirací pro napsání scénáře k filmu Ať nezůstane naživu?
Motivace pro natočení filmu měla více faktorů. Jedním z nejsilnějších byla skutečnost, že zločin (který inspiroval příběh filmu, pozn. JF) způsobil značné veřejné pohoršení a právě díky tomu mne ten příběh zaujal. Kvůli apatii i napětí ve společnosti jsem tušil, že je jen otázkou času, kdy dojde k podobným zločinům. Navíc, když jsem tento námět nabídl některým producentům, a zdůrazňuji, že i producentkám, nesetkal jsem se s nejmenším zájmem, což mi jasně ukázalo, že se filmoví pracovníci v Bosně a Hercegovině nechtějí zabývat skutečnými, autentickými problémy země, ve které žijeme, ale chtějí spíš naplnit evropské představy o producentech Bosny a Hercegoviny a zavděčit se různým fondům. Producenti v Bosně a Hercegovině jsou raději jen koproducenty. Když jsem získal nějakých 15 000 EUR, bylo to pro mne další inspirací. Napsal jsem scénář pro film s právě takovým rozpočtem a natočil jej s velkou podporou lidí, kteří byli z 90 % mými bývalými studenty a mohu říct, že ze 100 % mými přáteli. Jim dlužím hodně a bez nich by film nevznikl.

Vražda, která je ve filmu vyobrazena, má svůj reálný předobraz - jak moc jste se držel skutečných výpovědí vrahů či svědků? Jak moc byla tato událost v Bosně medializována?
Mnoho z výpovědí mi posloužilo k pochopení toho, co se stalo, a vytvořit celkový obraz aktérů události. Výpověď inspirovala i samotný název. Samozřejmě, že jsem se striktně nedržel skutečných událostí a neměl jsem v úmyslu natočit dokudrama. Událost byla sice velmi sledovaná médii, ale velmi brzy po vynesení rozsudku byla zapomenuta a stala se z ní jen zpráva zveřejněná u příležitosti výročí. Tento způsob zametání pod koberec také inspiroval poslední část filmu.

Film má určitě více rovin, kromě rekonstrukce bestiální vraždy poukazuje také na další problémy, které trápí bosenskou společnost. Můžete je popsat?
Myslím, že problémy, které popisuje film, nejsou typické pro celou naši společnost. Takové problémy se váží k určitým druhům předpojatosti, které společnost pěstuje pro některé skupiny lidí. Ty na jedné straně nedokáží přijímat změny v hodnotových systémech, na druhé straně se dostávají do kolize s elementárními silami přírody nejen ve svém okolí, ale především uvnitř sebe. Vše je samozřejmě postaveno na pozadí banálního provinčního každodenního života, ve kterém jsou psychologické problémy mnohem větší než ty sociální a kde je civilizace jenom tenkým nátěrem na barbarství. To je hodně výrazné v Bosně, ale platí to v celém světě.

Myslím, že velmi důležitou postavou filmu je Kerimova maminka, která ve filmu hraje na první pohled malou epizodní roli. Souhlasíte?
Je naprosto zásadní, a měli jsme štěstí na takovou herečku, jako je Faketa Salihbegović-Avdagić, která ztělesňuje tradiční ženu, jež věci přijímá, zná svět, ve kterém žije, a zároveň se dokáže do každého vcítit. Život je věc, která se přijímá, netvoří se. Tento paradox jasně ukazuje matčina věta ve filmu: "Je to dobrý člověk." To je prázdná fráze, ale také jasné poselství. Nebýt jí, možná by si Aida uvědomila, jak nebezpečný Kerim ve skutečnosti je.

Postava matky je důležitá i ve vašich dvou předchozích filmech Sa mamom a Mama i tata. Myslíte si, že role ženy - matky je v bosenské společnosti něčím specifická?
Ještě donedávna se v bosenském filmu (a nejtypičtější je to pro filmy z 80. let) dělila většina ženských postav na matky nebo kurvy. Třetí typ prakticky neexistoval. Ale po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny a po válce a s nástupem opravdové ženské dominance ve filmovém průmyslu se ženské postavy ve filmech staly komplexnější a hlubší. V mých filmech dekonstruuji představu dominantní matky, pro kterou platí předsudek, že je nositelkou lásky, dobroty a něhy. Často je to právě matka, která vede ke zkáze, tragédii či hořkému životu.Nevěřím, že je tato role příznačnější pro bosenskou společnost než pro jiné společnosti, které se domnívají, že jsou založené na tradičních hodnotách. Realita je samozřejmě jiná, ani matky, ani děti už nejsou tím, čím bývaly, nebo čím jsme si mysleli, že jsou. Apoteóza matky je steskem po ztraceném ráji, státu či mládí.

Zvolil jste velmi úspornou formu - film je složen asi ze dvou desítek dlouhých statických záběrů, děj není umocněn žádnou doprovodnou hudbou, místo toho necháváte znít nejrůznější ruchy okolí - jak přírodní, tak industriální... Proč?
Volba formy je v první řadě konečným výsledkem mého stylu rozvíjeného v předchozích filmech a mého dlouhodobého zkoumání možností dlouhých záběrů. Myslím si také, že právě takovou formou se dá nejlépe vyjádřit nevyhnutelnost toho, co se stane, paralýza a nemožnost úniku lidí z jejich činů se zdánlivě vzrušujícím kriminálním obsahem. Nakonec dospějeme za zvuků každodenního života a příliš dominantní přírody, jenž přehlušují křik člověka, který je vlastně jen jedním ze zvířat, k nesmyslnosti nejen výkonu spravedlnosti, ale možná i k nesmyslnosti samotné myšlenky spravedlnosti, přesněji myšlenky, že by v dnešní době mohla existovat smysluplná odpověď na mechanistické pojetí světa.
Kromě toho jsem chtěl, aby se věci odvíjely před námi, ať vidíme všechny aspekty toho, co se děje, bez dramatických komentářů, střihu nebo hudby, protože jsem nechtěl natočit, jak by se na první pohled mohlo zdát, feministický film či film o násilí na emancipovaných ženách. Chtěl jsem natočit film, který se ponoří do mnohem hlubších témat.

Důležitým rámcem příběhu je právě probíhající proces s předákem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem, který je souzen trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu. Je zasazení příběhu emancipované dívky Aidy do doby, ve které probíhal tento proces, autentické, nebo jste jej do ní umístil při psaní scénáře s určitým záměrem?
Časová posloupnost byla zachována, protože prvoinstanční verdikt nad Radovanem Karadžičem byl vynesen v době zločinu, zatčení a soudu s vrahy. Tato posloupnost je podle mne velmi důležitá a já ji nemohl ignorovat. Toto je rámec, který nám vnutila historie a výše jsem uvedl, jak je taková spravedlnost dodatečně zdůrazněna. Možná je tato normalizace psychopatického chování za účelem dosažení politických cílů ve skutečnosti něco, co ovlivňuje celý ex-jugoslávský region a jeho společnosti. Možná to dokonce v myslích zabijáků ospravedlňovalo to, co udělali.

Jak byl film přijat v zahraničí a jak v Bosně? Jaké máte ohlasy ze strany kritiky a jaké ze strany diváků? Dostal se k bosenským divákům?
Film je v Bosně a Hercegovině uváděn v nějaké menší distribuci (v kinech i jinak) a byl uveden na Sarajevském filmovém festivalu a byl přijat dobře. Lidi ocenili, že se na takovou událost nezapomnělo. Po filmové a estetické stránce jsme zaznamenali fantastické reakce a skvělé kritiky. To je na film, který byl natáčen pod všemi možnými radary, značný úspěch. Získal zvláštní cenu na festivalu v Terstu nebo se dostal do výběru festivalu ve Valenciji. Já jsem autorem, který chce zůstat za každou cenu nezávislý, ale žiju ve společnosti, ve které se každá taková nezávislost, a vidíme to na filmu Ať nezůstane naživu, trestá odmítnutím nebo ji čeká i horší úděl. To, že jsem nechtěl být zatáhnut do bahna politické korektnosti či propagandy evropských hodnot, ať už se jednalo o cokoliv, a projít přes tábory pro výcvik "civilizovanosti", kterému někteří říkají script doctoring, zapříčinilo, že jsem zůstal bez větší institucionální podpory, ale i bez partnerů, kteří by měli mezinárodní váhu. A pak jsem, díky svým spolupracovníkům a dostupným technologiím, natočil film.