Vinko Brešan je jednou z nejvýraznějších osobností současné chorvatské kinematografie. Jeho díla dosahují na domácím trhu na místní poměry vysoké návštěvnosti a tvůrce je uznáván i odbornou veřejností. Prestižní ocenění získala už jeho prvotina. Jeho snímky vyhrávají nejen na bilančním chorvatském filmovém festivalu v Pule, ale ceny si opakovaně odnesly i z Berlína či Karlových Varů. Podobně jako většina filmařů v ex-jugoslávském prostoru, Brešan ve své tvorbě opakovaně reflektuje občanskou válku z 90. let. Konflikt, traumata s ním spojená i otázky nesnášenlivosti a xenofobie dávkuje s nadsázkou i humorem. Tento přístup pak umně využívá ke zdůraznění tragiky, vážnosti i absurdity témat, která definují vývoj (i kinematografii) ex-jugoslávských zemí.
Je syn populárního dramatika Ivo Brešana, který se ve filmovém průmyslu uplatnil jako scénárista, když spolupracoval s Krsto Papićem či Veljko Bulajićem a napsal scénáře i k prvním dvěma synovým filmům.
Vinko vystudoval v Záhřebu filozofii a srovnávací literaturu a na Akademii dramatických umění také režii. Na poli dlouhometrážní tvorby debutoval snímkem Jak začala válka na mém ostrově (Kako je počeo rat na mom otoku, 1996). Příběh filmu se odehrává v roce 1991, kdy velitel vojenské posádky odmítá opustit základnu a propustit své muže. Prostřednictvím malé události, osudů několika desítek lidí, znázorňuje režisér absurditu války a národnostní nesnášenlivosti.
O tři roky později natočil Brešan snímek Duch maršála Tita (viz anotace), který se nese v podobně ironickém duchu a rovněž se odehrává na omezeném prostoru jednoho malého města a jeho obyvatel.
Následující snímek Svědkové (Svjedoci, 2003) se vrací přímo k válečným událostem 90. let, do nichž zasazuje vyšetřování jedné vraždy. Ozvláštnění přináší film na rovině vyprávění, které postupně využívá perspektivy různých postav, čímž divákovi poskytuje mnohostranný pohled na proběhnuvší události.
Trauma občanské války se objevuje i ve filmu Bez konce (Nije kraj, 2008), kde se chorvatský voják zamiluje do srbské ženy, manželky důstojníka, kterého má zastřelit. Deset let po válce se se svou láskou opět setkává a přes komplikace nakonec dospěje romance ke šťastnému konci. Tento snímek rovněž pracuje s narací netradičním způsobem, když zpočátku ponechává velké množství mezer a jen pozvolna odkrývá jednotlivé informace, ze kterých si s postupujícím dějem skládá divák dohromady celou skládačku příběhu i jeho kontexty.
Ve dalším filmu Knězovy děti (Svećenikova djeca) se Brešan vrátil ke stylu svých prvních dvou snímků, když se opět zaměřil na mikroprostor malého ostrovního města. Zde se rozehrává absurdní plán, kdy mladý kněz společně s lékárníkem a prodavačem kondomů sabotují používání antikoncepce ve městě, čímž zvýší porodnost a počet svateb. Intriky se jim ale vymknou z rukou a zprvu absurdní komedie se mění v příběh s tragickými následky.
Doposud poslední celovečerní Brešanův film Koja je ovo država měl premiéru v roce 2019. Opět se jedná o satirické dílo, ve které Brešan poukazuje na velmi vážná témata. Aby rodiny přinutili své vlády (srbskou, chorvatskou i bosenskou) podniknout rozhodné kroky k nalezení hrobů z občanské války, ve kterých jsou pohřbeni jejich blízcí, rozhodnou se ukrást ostatky tehdejších vůdců – Tudjmana, Miloševiće a Izetbegoviće.
Kromě režie celovečerních filmů má Brešan na svém kontě také režii několika seriálů, průběžně se věnuje producentské práci (jeho producentská filmografie obsahuje již 45 titulů) a občas si zahraje menší roli ve filmu či v seriálu.
(anotaci Marie Barešové z roku 2013 doplnil Jiří Fiala)
